Jiřina Polanská se řadí k takzvaným šedým eminencím Bambiriády. Je totiž vrchní editorkou a dalo by se říci, že i šéfredaktorkou celé bambiriádní redakce. I když není příliš vidět, má velkou zásluhu na tom, že noviny vyšly v takové podobě, v jaké je nyní pročítáte. Do Liberce přijela už posedmé, ale má zkušenosti i s Bambiriádou v Praze. Plánuje přijet i příští rok, ovšem pokud bude mít k dispozici „děti“, které budou mít chuť a schopnosti vedoucí k vytvoření Bambiriádních novin a jejich případnému vyvěšení na internet. Všem účastníkům Bambiriády by ráda vzkázala, že děti ke kroužkům dostanou rodiče, ale že i dospělí by neměli zapomínat na svůj volný čas. Ona sama ho aktivně tráví s přáteli-loutkáři, třeba nacvičováním divadelní hry.

Redaktorka Verča Fraňková také nepracovala v Bambiriádních novinách poprvé. A jak taková práce vypadá? Nejdřív se musí rozhlédnout, o čem psát, pak položit otázky správně, aby na ně lidé mohli odpovědět smysluplně a nakonec vše napsat. Verča se účastní již počtvrté a příští rok určitě přijede. Účastníkům Bambiriády vzkazuje, že jsou šikovnější než ona, protože ona díky jim má o čem psát.

Dvanáctiletá Christina Bočáková je na Bambiriádě poprvé a nemá s novinařinou žádné zkušenosti. Přesto se aktivně zapojila do tvorby našich/vašich novin. S chutí tvořila ankety a nedbala na to, že ji chybí jména oslovených. Tož to napravila u skupiny mažoretek Jablonecká Jablíčka, kde pro jistotu vyjmenovala všechny zúčastněné. Naštěstí přijely dívky v omezeném počtu, jinak by seznam dosáhl jen u jedné skupiny dvacítky jmen. No, to byste si moc nepočetli! Christina všem „bambiriádníkům“ vzkázala, ať se jim tu líbí a aby přijeli i příští rok.

Zatímco výše otištěné řádky o redakci sepsal Jan Fršlínek, je nyní na mě, abych utrousila něco slov o jeho osobě. Stejně jako jmenované redaktorky je i Honzík „odchovanec“ zájmového vzdělávání Mladí literáti. Ti se scházejí devátým rokem v DDM Vikýř Jablonec a dlužno přiznat, že přechodem na střední školu většina literátů s činností v domě dětí končí. Někteří zůstávají se mnou v kontaktu a naštěstí i Honza. Za ten rok, co jsme se neviděli, vyrostl nejen do výšky. Vyzrál coby osobnost, kterou byl konec konců od našeho prvního setkání, když mu bylo deset let. V pátek při zahájení Bambiriády mě čekal v médiastanu charismatický mladý muž s dlouhými vlasy, který mi podal dárek. Rozbalila jsem ho a v ruce držela útlou, vlastnoručně svázanou knížku s povídkou a s osobním věnováním. Jsou životní okamžiky, které se hluboce vryjí do paměti. Tenhle patřil k nim!

Honzo, díky...

-jp-

Bambiriádní zpravodaj (formát PDF, 6 MB)

Máte-li ve svém okolí nějaké miminko, kterému zatím nejde mateřština, pak nezoufejte, možná mu půjde „english“. Liberecká jazyková školka totiž nabízí angličtinu pro děti už po prvních narozeninách. Odlišností od ostatních je výuka přirozenou formou, což znamená už od vstupu do třídy nepromluvit česky. Učitelé jsou jak rodilí mluvčí, tak čeští učitelé, což ovšem nepoznáte, protože ani oni mezi sebou neprohodí slovíčko češtinou. Lekce angličtiny probíhají hrou, což je možno vidět už u stánku, kde se školka prezentuje. Už z dálky volá usměvavá Mája Bartošová: „Hello, welcome!“ Můžete si jít hned hrát. Jelikož se do hry zapálíte, tak si ani neuvědomujete, že během tohoto procesu se obohacujete o další slova, pouze anglická. Doplním, že na kurzy do tří let si mohou vzít děti i maminky. V atmosféře agličtiny se loučím slovy BYE BYE.

-vf-

Když jsem dnes ráno procházela areálem Lidových sadů, tak jsem nevěřila vlastním očím. Okolo mě se každou chvíli mihnul někdo s rozbitou hlavou nebo kolenem. Vypadalo to na velkou hromadnou srážku. Začala jsem se bát, abych náhodou taky nepřišla k úrazu. Oporou mi ale byl stánek MLÁDEŽE ČESKÉHO ČERVENÉHO KŘÍŽE, kde jsem si byla jistá, mě by mě ošetřili. Šla jsem se tam podívat, jestli jsou na vše připraveni. A hle, právě o jejich stánku se vyrojila spusta zraněných. Začala jsem se o pravdu bát. Vše se ale neprodleně vysvětlilo. Ve stánku totiž seděla Markéta Kořínková a ony rány a monokly dětem malovala.

Markéto, není ti to proti srsti, když normálně ošetřuješ a dnes zraňuješ? „Boule a odřeniny k tomu všemu patří a můžeme být rádi, že jsou jen namalované, protože včera jsme tu ošetřovali několik opavdových odřených kolen.“ Páteční zranění naštěstí stánek ČČK zvládnul bez problémů, díky kurzu první pomoci, který můžete u nich absolvovat. Takže HURÁ do fronty na monokly! Možná je to prevence, proti těm pravým! -vf-

Pod zkratkou DTV si můžeme představit „bandu mladých amtérů“. Pod pokličkou DĚTSKÉ TELEVIZE LIBEREC se ovšem skrývá sehraný tým lidí, který tvoří plnohodnotné reportáže o všem, co se šustne v našem kraji. Od roku 2003, kde Ivana Sulovská na konkurzu našla první zájemce, se televize rozrostla na skupinu 25 lidí. Zeptala jsem se reportérky Petry Šmejdové, co pro ní je DTV? „Jako někdo chodí na atletiku, tak já stojím před kamerou.“

Pozice v DTV jsou flexibilní, každý může zkusit vše podle své libosti, jen na kameru je potřeba kurz, který je dostupný přímo na místě. Dnes už se DTV rozšířila natolik, že si náměty na reportáže nejen shání, ale dokonce jim sami zájemci volají, že by si jejich přítomnost přáli mít na své akci. Reportéři DTV mají naprosto volnou ruku ve tvorbě, jedinou podmínkou je nekomerčnost. Zajímalo mě, jestli se v DTV pobaví: „Samozřejmě, pro nás je to koníček a zábava, ale spíše pracovní. Dát všechno dohromady všechno bez jediné chybičky zabere dost času a není to žádná sranda,“ přiblížila mi, co obnáší DTV, Ivana Šmejdová. Pokud tedy víte o něčem, co by se mělo dostat do světa nebo se opravdu zajímáte o práci v DTV, pak se určitě běžte kouknout k jejich stánku.

-vf-