2. světová válka očima pamětnice

Naše beseda nad vzpomínkami pamětnice

Vše začalo tak, že jsme se jako každá pátá třída začali učit o II. světové válce. Tato doba nás moc zajímala. Informace v našich učebnicích byly bohaté, ale přesto jsme se chtěli dozvědět víc. Tak jsme se snažili vyhledat v našem městě nějakého pamětníka II. světové války. Bohužel naši pradědečkové a prababičky žili moc daleko nebo se prostě necítili na návštěvu naší třídy. Tak jsme se smířili s informacemi, které se k nám dostaly pomocí učebnic.
Když jednou naše spolužačka přinesla do školy dopis. Byl to dopis od její prababičky paní Tusneldy Burešové, která se dožívá úctyhodného věku – osmdesáti sedmi let. Těšili jsme se na hodinu vlastivědy, až si dopis přečteme. Sesedli jsme se do kroužku na koberec. Udělali jsme několik fotografií na památku a pak začala paní učitelka číst.
Hned po pár větách o stanicích rádia a smrti za naladění zahraniční stanice jsme paní učitelku přerušili komentáři a otázkami. Nikdo jsme nemohli uvěřit, že by jsme v té době mohli zemřít za naladění jiné než povolené stanice. Paní učitelka tedy četla dál. Napjatě jsme poslouchali a kroutili nevěřícně hlavou, když se paní učitelka dostala k přídělu jídla na lístky. Další lavina komentářů a otázek se snesla, jakmile začala paní učitelka číst o zastřelení občanů, jakmile jste vyšli po šesté na ulici. Vždyť dnes je normální chodit v sedm do divadla na koncerty.  Došli jsme se až k povídání o atentátu na R. Heidricha a o českých parašutistech ze zahraničí.
Také jsme se divili, že se dřív nemohlo chodit či jezdit do zahraničí (i když už jsme to věděli z učebnice). Dnes přece cestujeme do Chorvatska, do Itálie atd. Paní učitelka četla o českých letcích ve Velké Británii. Také se dostala k vpádu Němců do Ruska a o kruté ruské zimě, se kterou nepočítali. Samozřejmě také o ústupu a slábnutí německých vojsk, o osvobození České republiky Sověty a Američany. Čísla počtů obětí, poškozených měst a zapojených státu nás zaskočila.
Celé vyprávění paní Burešové bylo autentické, popisovala život středoškoláků na tehdejším reálném gymnáziu v České Třebové i o nucených pracech studentů.
Nakonec ani nevíme, jak paní učitelka dočetla šestistránkový dopis od paní Burešové a ještě chvíli jsme si povídali a říkali svoje názory na tuto dobu i na dopis samotný.
Hodina nám hrozně rychle utekla. Domluvili jsme se a napsali paní Burešové děkovný dopis a složili jsme se na čokoládu. Potom to spolužačka odnesla své prababičce do domova důchodců.
Její dopis pro nás moc znamenal. Bylo to mnohem lepší než všechny naše učebnice. Paní Burešová nám na náš děkovný dopis podepsaný všemi dětmi z naší třídy také odepsala a zase jsme se nestačili divit, protože jsme se dozvěděli, že jich bylo ve třídě klidně i čtyřicet. Rozhodně jsme se z dopisu hodně přiučili. Byli jsme moc rádi, že nám paní Burešová napsala a rozšířila nám tím pohled na tuto dobu.

Za třídu sepsala
Natalia Kudrnová
a žáci V.B