Jak jsem ordinoval na Velikonočních ostrovech

Ve středu 14. března 2012 uspořádal někdejší předseda našeho Oblastního spolku ČČK Praha 1, prof. MUDr. Jiří Zámečník, Csc., pro naše členy přednášku o svém pobytu v Chile v roce 1973. Když se pak vydal na týdenní dovolenou na Velikonoční ostrovy, které jsou územím Chile, došlo zde ke státnímu převratu. Proto ho místní velitel požádal, aby se alespoň na hodinu denně vrátil k lékařskému povolání a ošetřoval raněné.
Velikonoční ostrovy mají 163 kilometrů čtverečních a téměř 4 000 obyvatel. Nacházejí se ve východní části Polynésie, jižně od obratníku kozoroha. Když sem profesor Zámečník přijel, bylo zde velmi chabé lékařské vybavení. Američané sem dovezli jakési dvě malé „mobilní ošetřovny“. Všechen zdravotnický materiál a léky tu ale byly prošlé.
Místní obyvatelé, ze 60 %  místní domorodci, se byli většinou zvyklí léčit jen u místních šamanů. Profesor Zámečník si ale vzpomíná na jednu dívku, která měla velkou jizvu na břiše. Musela totiž podstoupit operaci pro mimoděložní těhotenství. Samozřejmě byla operována na pevnině, protože místní šamani žádné podobné operace neprováděli.
Jedna dívka za profesorem Zámečníkem také přišla kvůli velkým bolestem břicha. Profesor Zámečník ale s údivem poznal, že dívka je v ranném stadiu těhotenství. Protože dívka měla mít v nejbližší době svatbu a v místní komunitě bylo naprosto nemyslitelné, aby nevěsta byla v době svatby těhotná, musel jí profesor Zámečník provést interrupci.
Jinak profesor Zámečník zavzpomínal, že mnoho místních obyvatel za ním přišlo kvůli lepře. Ta měla někdy formu, kdy se na kůži tvořily velké vředy. Jindy se ale rozvinula její destruktivní forma, kdy nemocným odumíraly části těla.

Porfesor Zámečník nám také na rovinu řekl, že z médií se údajně dozvídáme o Chile pouze lži. Je to podle něj způsobeno tím, že si Augusto Pinochet, který v Chile po státním převratu nastoupil k moci, znepřátelil zástupce sedmé velmoci, tedy tisku. Zároveň zavzpomínal na vysílání Českého rozhlasu, kde moderátor mluvil s několika novináři o šesté velmoci. Profesor Zámečník tedy chtěl hned do rozhlasu zavolat, ale jistý posluchač ho předběhl a přítomné opravil, že ve skutečnosti se tisku říká sedmá velmoc.

Protože je profesor Zámečník jedním z nejstarších členů Českého červeného kříže a už několik desítek let patří k vedoucím představitelům 1. místní skupiny na Hradčanech, založené samotnou Alicí Masarykovou, dozvěděli jsme se také mnoho zajímavostí z historie Červeného kříže. Každý z nás ví, že myšlenka Červeného kříže vznikla v bitvě u Solferina v severní Itálii dne 24. června 1859, kdy tudy projížděl švýcarský obchodník Henri Dunant cestou za Napoleonem III. Když viděl hromadu raněných vojáků, o které se nikdo nestaral, ihned dal své koně zastavit. V jeho ošetřování mu významně pomohli místní obyvatelé. Když Henri Dunant přijel zpátky domů, napsal knížku Vzpomínky na Solferino, kterou pak rozeslal do celého světa. Už v roce 1963 vznikl Mezinárodní výbor na pomoc raněným, takzvaný „Výbor pěti“, s červeným křížem ve znaku. Ten byl později přejmenován na Mezinárodní výbor Červeného kříže.
V Československu založila národní společnost Červeného kříže začátkem roku 1919 dcera našeho prezidenta osvoboditele T.G.Masaryka, doktorka Alice Masaryková. Ta stála v jeho čele po celé období první republiky. Zároveň Alice Masaryková založila také 1. místní skupinu na Hradčanech, která se sídlem na Pohořelci funguje dodnes a sdružuje nejstarší členy ČČK nejen z této oblasti.
Profesor Zámečník v naší klubovně zavzpomínal, jak v období normalizace slyšel v rozhlase jeden rozhovor s jakýmsi doktorem Husákem, jehož příjmení se shodovalo s příjmením tehdejšího československého prezidenta. Ten ho tak rozčílil, že když pak šel na schůzi, řekl nahlas: „Ten Husák, to je ale vůl.“Musel pak vysvětlovat všem přítomným komunistům, že skutečně nemluvil o prezidentovi.
Další vzpomínka profesora Zámečníka z tohoto období se týká tradiční Vánoční nadílky, kterou jeho místní skupina pořádá vždy poslední sobotu před Vánoci a naši mladí členové vždy pomáhají s roznáškou dárků těm seniorům, kteří si pro ně nemohou přijít osobně. Za minulého režimu byl ale profesor Zámečník několikrát ústředními orgány vyzván, aby byla tato akce zrušena, protože Červený kříž údajně nemá suplovat státní sociální péči.

 

Historie Oblastního spolku ČČK Praha 2

V naší klubovně jsme vyzpovídali také paní Dagmar Jíchovou, která byla do roku 2010 ředitelkou Oblastního spolku Českého červeného kříže Praha 2. Po sloučení nadále působí na Praze 1 a vede 6. místní skupinu, která sdružuje seniory z oblasti Vinohrad. Oblastní spolek Praha 2 organizoval od roku 1981 každoroční soutěže hlídek mladých zdravotníků, které se konaly v nám dobře známém Muzeu Policie ČR, které je nedaleko naší klubovny. Kromě toho samozřejmě Oblastní spolek na Praze 2 organizoval letní rekondiční tábory pro astmatiky a alergiky. Paní Jíchová nám prozradila, že několikrát byla s těmito dětmi také v zahraničí, naposledy v létě 2009 v Řecku.
Kromě toho se ale činnost tohoto spolku soustředila hlavně na ošetřování nemocných a raněných osob na Hlavním nádraží. K tomu sloužila ošetřovna, která byla přímo na jeho nástupišti. Pracovaly tu sestry ve službách Československého červeného kříže. Po sametové revoluci se zde ale začalo objevovat mnoho bezdomovců, takže se humanitární pomoc soustředila především na ně. Později k tomu přibyli také narkomani, kterým sestry vyměňovaly alespoň injekční stříkačky. V roce 2005 začala rekonstrukce Hlavního nádraží a ošetřovna ČČK zde byla zrušena. Pak zdejší spolek uvažoval o tom, že bude ošetřovat drogově závislé a vyměňovat jim injekční stříkačky přímo v naší nynější klubovně v Koubkově ulici na Praze 2. To ale zakázala místní radnice.

Z obou přednášek si naši členové odnesli mnoho zajímavých zážitků a dozvěděli se, že organizace, v níž jsou členy, má velkou a dlouhou tradici.

5. místní skupina Českého červeného kříže Praha 1