Jak vidím stáří

Jak to u nás začalo?

Jsme prostě normální zvídavé děti, které každý den navštěvují školní klub při naší škole. Před čtyřmi lety k nám do školy přišla pracovat paní vychovatelka, která se dříve aktivně věnovala (jako terapeutka) seniorům místního Domova důchodců. Svou láskou ke „starým“ lidem nás inspirovala natolik, že jsme si vytvořili skupinku nadšenců a pravidelně se se seniory scházíme při různých příležitostech. Do naší skupiny se s nadšením přidaly také některé paní učitelky, a dokonce i paní ředitelka.
Nejdříve jsme začali navštěvovat naše přátele z řad seniorů, abychom jim zpříjemnili každodenní všední realitu. Zahráli jsme si s nimi jen tak karty, šachy, člověče nezlob se a měli možnost pozorovat, jak se během těchto chvil jejich obličeje rozzářily a jak byli naopak smutní při našem odchodu. Vraceli jsme se proto pravidelně abychom je svou přítomností potěšili a povzbudili v jejich často nelehkých osudech.
Ale poznali jsme nejen rozzářené úsměvy, ale také slzy, beznaděj a smutek. Smutek z vlastních dětí, které nepřicházely, beznaděj z nemocí a bolesti, slzy samoty. A to byla pro nás ta pravá výzva – chceme s tím něco udělat.  Dali jsme hlavy dohromady a vymysleli několik super akcí, které měly opravdu úspěch.  Seniory jsme si pozvali k nám do školy, aby se podívali, jaké zázemí mají dnešní děti školou povinné. Další velkou akcí byl trénink paměti, kde si senioři mohli dokázat, že díky jednoduchým mnemotechnikám to s jejich pamětí není zas až tak špatné, sebevědomí jim stouplo a odcházeli od nás přímo nadšeni. Nechyběla ani sportovní klání, kde tým tvořil vždy jeden senior a jeden žák s příhodným názvem „Učíme se od dětí, děti zase od nás.“.
Nevěnujeme se pouze babičkám a dědečkům z místního Domova pro seniory, ale spolupracujeme také se staršími občany našeho města, kteří mají stále chuť se vzdělávat a být aktivní. Pro ně pravidelně připravujeme internetovou školičku, kde se z nás stávají učitelé a rádcové v jedné osobě. Zasvěcujeme je do tajů internetu, učíme je používat email a moc nás těší, když se dozvídáme, že si naše babičky píší a ukládají své recepty přímo do počítače.

A jak to bylo dál?

Z výše uvedených řádek je zřejmé, že jsme se po vaší výzvě do projektu Bambiriáda nemohli nezapojit. Moc se nám nápad líbil už proto, že při našich společně strávených chvílích nikdy nebyl čas na prosté vypravování životních příběhů. Střípky minulosti nám v hlavách utkvěly z vypravování našich vlastních prarodičů, ale toužili jsme dozvědět se o minulosti více.
Oslovili jsme naši starší generaci, osobně je pozvali mezi nás, krásně jsme vyzdobili místnost starými fotografiemi a květinovými dekoracemi a upekli jsme buchtu z tyčinky Margot. A už jsme jen netrpělivě čekali, kolik se námi oslovených důchodců sejde. A nestačili jsme se divit, přišli úplně všichni.
Aby se u nás dobře cítili a aby se jim lépe mluvilo, uvařili jsme jim kávu nebo čaj. Na úvod jsme jim zarecitovali báseň o staré ženě, která vzpomínala na svůj život. Bylo celkem těžké se při recitaci dívat na jednotlivé tváře, v nichž se leskly slzy. Potom už měli slovo naši milí hosté a jejich životní příběhy a osudy.
Vzhledem k tomu, že našich přátel se u nás sešlo celkem 17, bylo by složité popsat jednotlivé příběhy, zvláště když se některé v určitých fázích shodovaly.

Popíšeme ve zkratce to, co nás nejvíce zaujalo a překvapilo:

Byla to především skutečnost, že nikdo z přítomných není místním rodákem, souvisí to s poválečným osídlováním pohraničí. Dozvěděli jsme se, že lidé v té době dostávali umístěnky, což znamenalo, že museli odpracovat tři roky v příhraničních oblastech. Během té doby si k naší oblasti vytvořili citové vazby, zůstali zde a založili rodiny.  
Dále bylo například zajímavé zjistit, jak rozdílný byl život na vesnici a ve městě. Děti z okrajových obcí musely za každého počasí chodit kilometry do školy, což je pro nás v dnešní době nemyslitelné. Přesto na tuto dobu vzpomínají s láskou a nostalgií. Jediné, co by už nikdy nechtěli ze svého dětství zažít a nepřejí to ani nám, současným dětem, je VÁLKA. Na její hrůzy a utrpení zavzpomínali jen okrajově, jako by nás před těmito špatnými vzpomínkami chtěli uchránit.
Velmi nám utkvěl v mysli úsměvný příběh dvojčat, která za svůj život vděčí obyčejné staré peci. Maminka je porodila předčasně, a protože v té době nebyly inkubátory, zahřívala své novorozené dcerky přímo v kamnech. Děvčátka přežila a dodnes se těší pevnému zdraví.
Některá povídání byla překvapivá i pro samotné seniory, například jeden z pamětníků popsal, že v místě, kde dnes vede hlavní komunikace městem, kdysi tekl potok, dokonce i s rybami.
Nakonec jsme se všichni zamysleli nad chováním současných dětí. Shodli jsme se na tom, že i když nemůžeme házet všechny do stejného pytle, i tak byly děti kdysi pokornější a měly v sobě více respektu a úcty. Měly více povinností v domácnostech, musely pomáhat na polích a v hospodářství a na školu jim zbývalo velice málo času. I přesto a možná i právě proto s velkou láskou vzpomínají na své tehdejší kantory.
Z toho důvodu nikoho nepřekvapila jejich slova na rozloučenou: „Buďte vděčni za vzdělání a žijte své životy v pokoře a úctě.“
 
Našim přátelům jsme popřáli pevné zdraví, a protože naše setkání proběhlo před Velikonocemi, také klidné prožití svátků.
A už nyní víme, že tato akce nebyla poslední...

----------------------------------------------------
Stáří

(Napsala Kateřina Březinová a Simona Kopecká, 9.A)

Stáří neznamená jen spoustu vrásek na čele
stáří může nás všechny zahřát na těle,
když vzpomínky a zkušenosti předá dál,
kdo potom stárnout by se bál?

Písmenka skládáme do slov, slovíčka zase do vět,
tak tedy dávejte pozor, budeme Vám vyprávět
příběhy, které už dávno odnesl čas,
a které přesto snad zaujmou Vás.

A navzdory tomu, že čas nám stříbrem protkal vlásky,
příběhy budou plné radosti, štěstí a lásky.
----------------------------------------------------


Základní škola Vítkov, Komenského 754, okres Opava, příspěvková organizace

Fotogalerie