Jindřichohradečtí zmizelí sousedé

Do projektu Zmizelí sousedé Židovského muzea v Praze jsme se přihlásili na jaře r. 2011, když s tím přišel pan učitel Kössl a tím nám nabídl možnost lépe poznat dobu II. světové války, zároveň udělat něco užitečného. S tímto projektem jsme již zažili mnoho zážitků a dozvěděli se zajímavé, ač hrůzné, věci. Jsme rádi, že jsme měli možnost se do tohoto projektu zapojit. Myslíme si, že konečně víme, jaký měli život lidé v dřívějších dobách. Nebyl zrovna moc pozitivní, ale my se proto snažíme pomáhat druhým.

Pro náš začátek jsme navštívili židovský hřbitov, který leží v blízkosti naší školy. Chtěli jsme nalézt jména lidí, kteří zemřeli v období II. světové války. Správce hřbitova pan Stručovský nás seznámil s historií Židů v Jindřichově Hradci.

Nejstarší zmínka o židech ve městě nad Vajgarem pochází z 25. července 1294. Tehdy český král Václav II. udělil Oldřichu II. z Hradce privilegium, aby „ve městě svém Jindřichově Hradci směl chovati toliko osm židů s jejich rodinami“ a aby mu „plody odváděli a sloužili“.
Není však jisté, zda hradecký pán této možnosti plně využil, neboť první dochované písemné doklady o zdejším židovském osídlení pocházejí až z 1. poloviny století následujícího. V roce 1682 tu žilo šest a v roce 1779 devět rodin. V polovině 19. století získali židé rovnoprávnost, což vedlo k jejich stěhování do velkých měst.
V období mezi dvěma válkami žilo ve městě více než 200 obyvatel židovského vyznání.
Do osudu českých židů tragicky zasáhla okupace Československa nacistickým režimem, který občany židovského původu krutě pronásledoval.
Takto se  píše o válečné době v obecní kronice Jindřichova Hradce:

Říjen 1938: S příchodem židovských emigrantů z Nové Bystřice začalo se projevovati i antisemitské hnutí: lepeny na hostince nápisy „Židé nejsou vítání“, vhozen v noci kámen do bytu, pomazány zdi protižidovskými hesly, lékařská župa zdejší jednala i o omezení práv a vyloučení svých židovských členů.
1939: Hned v prvních dnech po příchodu Němců byly židovské obchody označeny dvojjazyčnými nápisy „Židovský obchod“ a v hotelích musely být vyvěšeny výzvy „Juden unerwünscht“.
Už 20. dubna byli zatčeni komunistický předák Jindřich Lehký, Ladislav Stehna jen již 20. 3. resignoval jako náměstek, protože jeho choť byla „neárijka“ a Žid Ad. Kraus, správce škrobárny. Po výslechu byli propuštěni.
Od 8. srpna 1939 byla okresním úřadem zakázána Židům návštěva hostinců, plovárny, lázní a biografů, židovské podniky byly pak postupně buď opatřeny tzv. „Freudkändry“, nebo převzaty zdejšími, či sem nastěhovanými Němci. Tak Singerova továrna přešla později do majetku K. Schermanna, hedvábná továrna na Paula Bauera, zasilatelství Stampfovo n A. Zanka, obchod Reinerův převzal Fiedler, Löwyho Lang, Winternitzovo sklenářství hlavní zdejší německý terorista Rendl, obchod Lederer a Beneš Jan Walda. Singerův dům v Mertově ulici byl změněn v hnědý dům. Říkalo se tomu arisace.
178 Židů v Jindřichově Hradci.
Gymnasium muselo opustit 9 žáků z rasových důvodů.
1941: Židovské obyvatelstvo v zimě 1941 poprvé použito k čištění ulic.
Od června 1940 byl jim zakázán vstup do sadů, prodej v krámech jen od 11 do 12 h.
Podle Cachovy statistiky od 1. ledna 1938 do 31. května 1940 přistěhovalo se do Hradce 36 židovských osob, z toho 18 pocházelo ze zabraného území, odstěhovalo se 61, takže jich 31. 5. 1940 bylo 141 (59 mužů, 82 žen), z nichž ve smíšeném manželství žil 1 muž a 5 žen a 3 osoby se židy neizraelského náboženství.
1942: K odklízení sněhu byli opět komandováni Židé, který Čech si jich všimnul, dostal jako oni žlutou hvězdu a musel jim pomáhat.
18. května byli vyvezeni z Jindřichova Hradce a okolí všichni Židé většinou do Terezína, naposled starosta židovské obce Fleischner. Zůstali tu jen příslušníci smíšených manželství Majetek židovských rodin byl zabaven a rozprodán mezi Němce, synagoga pustla.

Někteří jindřichohradečtí židé zemřeli v Terezíně, nejvíce jich ale zahynulo v Osvětimi. Další přišli o život v Treblince, Lublinu – Majdanku, Raasiku-Jäägala a jiných táborech a část jich podlehla nelidsky krutým podmínkám při transportech.

Na začátku školního roku 2011/12 jsme si zapůjčili ze Židovského muzea v Praze výstavu prací základních a středních škol z projektu Zmizelí sousedé, která nám byla motivací a zároveň inspirací do další práce. Svoji výstavu „S Davidovou hvězdou“ nám laskavě zapůjčilo i Muzeum jindřichohradecka.
Výstava byla zahájena vernisáží za účasti starosty Jindřichova Hradce Stanislava Mrvky a další představitelé města.
Paní Eva Kuželová z Židovského muzea proškolila vybrané žáky z 9.A, kteří prováděli výstavou žáky nižších ročníků a také žáky z jiných škol.

O úspěšné vernisáži naší výstavy byla reportáž v Deníku jindřichohradecka a v regionálním vysílání televize Prima. Po shlédnutí reportáže o naší výstavě v televizi, se nám ozvala paní Ivana Krejčová. Nabídla nám fotografie a příběhy několika židovských rodin z Jindřichova Hradce.
Pozvala nás k sobě domů. Napekla výborné koblížky a poutavě nám vyprávěla své vzpomínky na období II. světové války.

rodina Baschova

Teta paní Ivany Krejčové, Cecílie Slavíková, se přátelila s Emou a Robertem Baschovými. Doučovala jejich dceru Tilly. Baschovi bydleli před válkou v Singerově domě v Mertově (dnes Růžové) ulici č. 39.
Na jaře 1939 Němci dům zabavili a přeměnili jej v tzv. hnědý dům a Baschovi byli vystěhováni spolu s dalšími rodinami do Německé Olešné. Odtud pochází fotografie spokojených a veselých lidí, kteří ještě netuší, že je zanedlouho čeká smrt v koncentračních táborech.
Nevíme kdy byl Robert Basch zatčen, ale zahynul již 3. 11. 1941 v Osvětimi. Bylo mu 51 let.
Ema a Tilly Baschovi byly 18. května 1942 odvezeny spolu s dalšími třiceti rodinami jindřichohradeckých Židů do Třebíče a odtud 22. května 1942 transportem Aw, č. 401 do Terezína. Již  o tři dny 25. 5. 1942 je odvezl transport Az, č. 619 do Lublinu, kde ještě téhož dne zemřely. Emě bylo 39 a Tilly 13 let.

rodina Fleischnerova

Arnold Fleischner byl vážený hradeckým občanem. Zastával funkci předsedy Židovské obce v Jindřichově Hradci. Se svoji ženou Zdenkou měli dvě dcery – Sylvu a Blanku. Sylva se ještě před válkou provdala za Egona Felsenberga.
Patřila jim továrna Trio na látku na hubertusy v dnešní Gymnazijní ulici. Dnes je v této budově výchovný ústav pro dívky ve věku od 15 do 18 let.
Sylva byla zatčena společně s ostatními hradeckými Židy 18. května 1942 a 22. května 1942 převezena z Třebíče do Terezína transportem Aw, č. 467.
.
Arnold Fleischner se ženou a dcerou Blankou byli převezeni do Terezína téměř o rok později 6. března 1943. Zde se opět setkali se Sylvou.

18. května 1944 byly Zdenka, Sylva a Blanka převezeny transporty Eb, č. 1001, respektive č. 1887 do Osvětimi.
Arnolda Fleischnera odvezl do Osvětimi transport Er, č. 221 16. října 1944. Téhož dne zde zahynul. Bylo mu 59 let.

Blanka, která se v Terezíně nakazila tyfem, neprošla spolu s matkou na osvětimské rampě selekcí. Sylva, když viděla, že jí oddělili od matky a sestry, vystoupila z řady a rozeběhla se za nimi. Jeden z dohlížejících esesáků jí okamžitě zastřelil. Bylo jí 24 let.
V nastalém zmatku Zdenku na poslední chvíli přesunuli na práci. To jí zachránilo život a jako jediná z rodiny přežila. Blanku ještě téhož dne zplynovali. Bylo jí 20 let.
Zdenka se po válce vrátila do Jindřichova Hradce. Znovu se provdala a se svým novým mužem, panem Šulcem se odstěhovala do USA.

Slohová práce inspirovaná vyprávěním paní Krejčové.

Juden in Neuhaus
(Vypravování)

Už dlouho jsem nebyl ve škole. Kdybych tam dnes mohl jít, jistě bych si rád na pokyn paní učitelky Kleinové otevřel sešit a napsal úhledně vpravo nahoru 22. 5. 1942. To samé by s radostí udělaly i Blanka a Sára, dcery paní Kleinové. To vše by se mohlo dít, kdyby i u nás v Hradci neplatily ty podivné zákazy.
Dnešek však začal jinak. Už když jsme usedali ke společné snídani, ozýval se z ulice křik. Z výrazů rodičů mi bylo jasné, že se něco děje.  Rána.  Dveře leží rozmlácené na zemi a do našeho bytu se řítí několik pánů v mundúrech. Pevně se tisknu k mamince. Táta dostal ránu hlavy. Mamka začala křičet a mně se chtělo brečet.  Nevěděl jsem, proč to ti lidé dělají.
 Odvedli nás na nádraží, kde už čekali také Kleinovi, ovšem bez otce, a každému dali číslo. Bylo mi nápadné, jak Blanka, po dlouhé době, kdy jsme se neviděli, vypadala. Neustále pokašlávala a byla nápadně hubená. Později ve vlaku jsem se dozvěděl, že je vážně nemocná. Blanka dvoudenní transport nepřežila. Zemřela před mýma očima v náruči své matky. Tyfus.
„Arbeit macht frei!“ vítal nás nápis nad bránou v místě, kde vlak zastavil a kde nás z něj s křikem vyhnali. Terezín se pro moji rodinu stal jenom přestupnou stanicí. Ne však pro paní Kleinovou, ztrápenou Blančinou smrtí, a Sáru, která stejně jako já nevěděla, co se to kolem nás děje.
Začalo rozřazování. „Mami, mami!“ slyšel jsem vyděšenou Sáru, jak se zoufale tiskne k mamince. „Já chci zůstat s tebou!“ Nedostala odpověď, těsné objetí mluvilo za vše. „Schnell, schnell!“ popoháněl dospělé gestapák. Přistupuje rázně k paní Kleinové. Odtrhává ji od dítěte. Další Němec přivádí Sáru k nám, dětem, které zůstávají u vlaku. Pro ni však je další odloučení nepřípustné… Rozbíhá se zpátky. „Prásk!!!“ ozve se výstřel a Sára padá k zemi. Ticho. V očích matky děs, nepopsatelný výraz. Rozřazování pokračuje.
Dospělí včetně mých rodičů zmizeli za branou Terezína. Přežili?...   My děti odjíždíme dál. Zbudou po nás jen hadry s našitými hvězdami.
Doslov: Tento příběh je inspirován vyprávěním jindřichohradecké pamětnice v rámci projektu Zmizelí sousedé. Jména postav jsou smyšlená. Matka obou zemřelých dcer holocaust přežila.

 

9.A ZŠ Větrná Jindřichův Hradec

Fotogalerie